 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
AWACS Boeing E-3A Sentry letoun včasné výstrahy, NATO Czech International Air Fest 2006 Začátkem 70.let 20.století vznikl nový létající systém řízení a výstrahy AWACS, který nahradil předchozí, v podmínkách nových zaváděných moderních letounů, již nevyhovující pozemní jednotný systém řízení a uvědomování NADGE. Samotný vývoj systému AWACS probíhal od začátku šedesátých let a teprve v roce 1967 byly ze strany USA předloženy první konkrétní specifikace. 23.června 1970 byl firmě Boeing zadán úkol rekonstrukce dvou cicilních letounů Boeing 707-320B na zástavbu a kompletaci systému, který u prvního letounu představoval radiolokátor Hughes s frekvencí 1550-5200 MHz s impulsním provozem se středním opakovacím kmitočtem impulzů, a u druhého stroje radiolokátor Westinghouse pracující ve stejném rozsahu impulsním provozem s vysokým opakovacím kmitočtem pulzů. Oba prototypy označené EC-137D vzlétly 5.února 1972 a od 9.února začaly pětiměsíční intenzivní zkoušky. 5.října 1972 byl za základ systému AWACS vybrán radiolokátor firmy Westinghouse. První letoun s radilolokátorem Hughese se vrátil k přestavbě a vzlétl 24.února 1975 jako předsériový letoun E-3A Sentry. První sériový letoun E-3A se do služeb USAF dostal 24.března 1977 k 552.křídlu AWC na AFB Tinker v Oklahomě. Do systému protivzdušné obrany severoamerického kontinentu NORAD, byly letouny zařazeny od 1.ledna 1979. V rámci USAF pak byly postupně dodávány do roku 1984 celkem 34 letouny verzí E-3A, E-3B a E-3C se zdokonalenými radiolokátory AN/APY-2 (od 25.sériového stroje) schopnými pracovat v tzv.námořním režimu pro zjišťování a sledování hladinových letadel. V roce 2001 provozovala USAF 18 strojů verze E-3B/C a NATO 17 strojů E-3A (stroje vznikly postupnou modernizací E-3C, jimž pak bylo vráceno označení verze A). Pro NATO se původně předpokládala dodávka 30-36 letounů, ale později byla redukována na 18 strojů, jejichž hodnota se pohybovala okolo 1 900 milionů dolarů. Letouny byly dodány v období od 22.ledna 1982 do 25.dubna 1985. Průměrná hodnota jednoho stroje se vyšplhala na 129 milionů dolarů. Mimo společnou jednotku NATO v Gelsenkirchenu používá tyto letouny britská RAF, a to v 7 kusech upravenou verzi E-3D Sentry AEW.Mk.1, které byly dodány do 3.listopadu 1990. Francie používá ve 4 kusech verzi E-3F, která byla dodána do konce roku 1992. Cena jednoho stroje E-3F dosahuje již částky 254 milionů dolarů. Britské i francouzské stroje mají motory CFM56-2A-3 a na přídí navíc ráhno SONGERMA pro doplňování paliva za letu. Elektronické vybavení je poněkud odlišné, aby bylo plně kompatibilní s národními systémy protivzdušné obrany. Dalším uživatelem 5 strojů E-3A s motory CFM-56-2A-2 je Saúdská Arábie, které byly dodány v období 30.června 1986 až 24.září 1987 s celkem 8 tankovacími letouny Boeing 707 Tanker/Transport (arabské označení KE-3A). Posádku tvoří 2 piloti, navigátor a palubní inženýr, speciální úkoly - obsluhu elektronických systémů zajišťují: 1 taktický velitel, 1 důstojník přehledu letounů, 2 návodčí zbraňový systémů, 1-2 důstojníci řízení přehledu o vzdušné situaci, 1 operátor pasivních systémů, 3 operátoři vzdušného průzkumu, 1 operátor spojovacích systémů, 1 technik spojovacích systémů, 1 operátor radiolokátoru, 1 operátor počítačového a zobrazovacího systému. Jeden letoun sytému AWACS je schopen monitorovat prostor o ploše 312 000 km2. Zjišťovat a zaměřovat vzdušné cíle je možno v malých výškách do vzdálenosti 400 km, ve střeních výškách do vzdálenosti 520 km. Operační výška letu činí 9 150 m při průměrné rychlosti cca 800 km/h. Možnosti letového střediska řízení a uvědomování jsou následující: vyhledávat a identifikovat je možno současně až 1000 cílů, automaticky sledovat 300 až 400 cílů, automaticky navádět 30 až 50 letounů na cíl, manuálně navádět až 15 letounů na cíl. V závislosti na operačním úkolu působí letouny jednotlivě, případně ve skupině po 2 až 3 strojích, ve vzdálenosti 50 až 250 km od předního okraje bojové zóny. Pro vlastní ochranu jsou stroje vyzbrojeny protiletadlovými řízenými střelami středního dosahu AIM-120 AMRAM, blízké krytí zajišťuje 1 až 2 roje stíhacích letounů, které jsou naváděny z vlastního letounu E-3. V současné době používaný přehledový radiolokátor AN/APY-2 (v onom disku nad trupem) je víceúčelový impulzní dopplerovský třídimenzionální. Pracuje v kmitočtovém pásmu 2,7 až 3,7 GHz. Vyzařovací výkon dosahuje 1,1 MW. Dle situace může pracovat v 6 režimech, celokruhový prostor snímání může být rozdělen až na 32 dílčích podsektorů, z nichž každý může pracovat právě v jednom ze šesti možných režimů. Radiolokační anténa je plošná fázovaná soustava o rozměrech 8x1,7 m, tvořená 28 plošnými vlnovody s nízkovýkonovými feritovými posouvači fáze. Pracuje s horizontální polarizací. Vyzařuje svazek o šířce 1,20 v horizontální a 3,50 ve vertikální rovině. V pohotovostním režimu se otáčí rychlostí 0,25 a v aktivním režimu 6 otáček/min. Anténa v diskovém krytu je konstrukčeně sloučena s anténou identifikačního systému pracujícího v kmitočtovém pásmu 1-2 GHz. Radiolokátor má následující výkony: dosah 650 km na vzdušné cíle ve středních až velkých výškách, dosah 370 km na vzdušné cíle v přízemních a malých výškách, dosah 200 km na cíle typu vrtulník, dosah 370 km na cíle typu hladinová loď. Dále jsou letouny vybaveny mj.spojovacím systémem, který tvoří 13 radiostanic pracujících na ultrakrátkých vlnách, 4 na velmi krátkých vlnách a 1 na dlouhých vlnách. Integrovaný systém velení a řízení je přímo propojen se systémy řízení protivzdušné obrany 412L NADGE a letectva 407L. Zařízení AN/ALX-103 je identifikační systém. Zpracování dat z identifikačního systému a radiolokátoru zpracovává jednotka DPFG. V přídi trupu je instalován navigační/meteorologický radar AN/APS-133(V). Dalšími navigačními prostředky jsou např. inerciální navigační zařízení AN/ASN-119, dálková rádiová navigace AN/ARN-120 systému OMEGA, dopplerovské navigační zařízení AN/APN-213 atd. Výhledově se počítá s modernizací letounů systému AWACS ve formě výměny motorů za typ CFM56(F108) a obnovou elektronických systémů, zejména se počítá se zástavbou zařízení radiotechnického průzkumu AN/AYR-1. Nynější životnost letounu E-3 je plánována do roku 2025 a v americkém letectvu od roku 1994 do roku 2001 proběhla zatím poslední modernizace označovaná Block 30/35, která především rozšiřuje možnosti radiotechnického průzkumu. Stručný technický: Křídlo: celokovové, samonosné s kladným vzepětím 70 a šípovitostí 350 v ¼ střední aerodynamické tětivy. Odtoková hrana se ve vzdálenosti 3 984 mm od osy trupu lomí na 100, ve vzdálenosti 8 640 mm od osy trupu až do konce je šípovitost 250. U kořene dosahuje tětiva křídla délky 10,608 m, na konci 3,360 m. Kořeny křídla ukrývají za letu hlavní podvozek, zde proto mají maximální tloušťku 1 584 mm. Z pravého konce křídla vyčnívá dozadu profilovaná anténa krátkovlnného vysílače, která je dlouhá 2 880 mm. Dvounosníkové křídlo vytváří společně s plnými žebry a nosným potahem tuhou torzní skříň. Technologicky se dělí na 5 částí. Značnou část křídla vyplňují integrální palivové nádrže. Na odtokové hraně jsou umístěny vnitřní a vnější dvouštěrbinové vztlakové klapky, vnitřní a vnější křidélka s vyvažovacími ploškami, na horní ploše vnitřní a vnější spojlery. Při nízkých rychlostech se používají vnitřní a vnější křidélka, při vyšších rychlostech jsou v činnosti pouze vnitřní křidélka a spojley, vnější křidélka jsou blokována v neutrální poloze a pracují jen při vysunutých vztlakových klapkách. Při symetrickém vysunutí slouží spojlery jako brzdící štíty. Náběžná hrana je odmrazována teplým vzduchem odebíraným od kompresorů motorů a je taktéž vybavena sklopnými klapkami, které zakřivují profil křídla při nízkých rychlostech. Křídla nesou dopředu vybíhající pylony nitřních a vnějších motorů, které jsou od osy trupu vzdáleny 10,058 a 15,824 m. Trup: celokovový, skořepinový, oválného průřezu, vytvořený spojením dvou poloměrů z hliníkových slitin. Délka 43,584 m, výška 4,331 m, šířka 3,759 m. V pilotní kabině v přídi sedí oba piloti, za nimi radista a palubní inženýr. Přístupové dveře jsou za kabinou na levé straně. Až 13 operátorů elektronických systémů je umístěno uvnitř přetlakového, klimatizovaného trupu u 9 vícerežimových pultů Hazeltine a u 2 dalších pomocných. V zadní části trupu je odpočinkový úsek se 6 lůžky, 8 sedadly a toaletou. Přístupové dveře jsou na obou stranách zádě. Pod podlahou pracovní kabiny operátorů se nachází přední a zadní zavazadlový prostor o délce 8,208 a 9,828 m. V těchto prostorech jsou umístěny vedlejší bloky radiolokačních a elektronických systémů, spojovací vybavení, elektrické a chladící zařízení atd. Předním prostorem prochází úniková šachta s deflektorem pro nouzové opuštění letounu, nouzové východy jsou ve středu trupu nad křídlem. Čočkovitá kopule antény přehledového radaru je nesena na 2 profilovaných vzpěrách obráceného písmene V nad zadní částí trupu. Celá kopule má hmotnost 5 348, 704 kg, průměr 9,143 m a největší tloušťku 1,828 m. Kryt antény je vyroben ze sklolaminátu, převýšení nad trupem činí 3,35 m. Kromě toho lze na trupu, křídlech a ocasních plochách nalézt až 75 různých antén. Ocasní plochy: celokovové, samonosné, klasického typu a uspořádání, dvounosníkové s odlehčenými žebry. Vodorovné ocasní plochy o rozpětí 13,918 m vetknuty do zádě trupu s kladným vzepětím 50. Šípovitost náběžné hrany 370, odtokové 160. Stabilizátor elektricky přestavitelný, nouzově ručně mechanicky, výšková kormidla aerodynamicky vyvážená s odlehčovacími a vyvažovacími plochami. Z konců vodorovné ocasné plochy přečnívají dozadu 2,304 m dlouhé profilované antény. Svislá ocasní plocha se šípovitostí 350 na náběžné a 110 na odtokové hraně má výšku 7,68 m. Směrové kormidlo s vyvažovací plochou ovládáno elektricky. Na vrcholu svislé ocasní plochy jsou antény krátkovlnného vysílače a přijímače. Náběžné hrany ocasních ploch se odmrazují elektricky. Podvozek: příďový hydraulicky zatahovatelný. Přední podvozková noha se zdvojenými koly se zatahuje do trupu směrem dopředu, hlavní podvozkové nohy, každá se čtyřmi koly, se zatahují do kořenů křídel. Rozchod podvozku 6,731 m, rozvor 16,967 m. Pohonná jednotka: čtveřice dvouproudových motorů Pratt and Whittney TF33-PW-100/100 s předním obtokem, každý o tahu 93,44 kN na vzletovém režimu. S dmychadlem má nízkotlaký a vysokotlaký kompresor motoru celkem 16 stupňů. Vysokotlaká turbína je jednostupňová, nízkotlaká třístupňová. Motorem protéká vzduch o hmotnosti 213 kg/s, obtokový poměr je 1,43:1, stupeň komprese 14,3:1. Dodávku elektrické energie zajišťují dva 600 kVA generátory na každém motoru. Integrální nádrže v křídlech mají celkový objem 90 840 l. Letoun je vybaven zařízením pro doplňování paliva za letu. Maximální doba letu je ale omezena na 11,5 hodiny vzhledem k omezení mazací soustavy motorů Základní takticko technické údaje:
E-3A, společná jednotka NATO z Gelsenkirchenu
fotografie byly pořízeny digitálním fotoaparátem Fujifilm Finepix S 9500 v rozlišení 2592x1944 pro použití na těchto stránkách byly komprimovány na rozlišení 600x450 na požádání lze zaslat fotografie v plné kvalitě Doporučené prameny: (1) Letectví a kosmonautika, č.20/1978, str.792 (2) Letectví a kosmonautika, č.10/1992, str.35 (3) Letectví a kosmonautika, č.7/2003, str.55 (4) Letectví a kosmonautika, č.8/2003, str.19 (5) Letectví a kosmonautika, č.9/2003, str.51 (6) Ricardo Niccoli, Letadla, Nejvýznamnější současné i historické typy, Euromedia Group, Praha, 2001 (7) David Donald, Kapesní encyklopedie - vojenská letadla, Ottovo nakladatelství, Praha, 2002 |
