 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
ZiS-3 76,2 mm divizní kanón vz.42, SSSR Oslavy dne vzniku republiky, 28.října 2006, Praha-Vítkov Vývojové práce na této dělostřelecké zbrani (mnohými historiky považované za jedno z nejlepších sovětských druhoválečných děl, srovnatelné např. s britskou 25 liberní houfnicí nebo německým 88 mm FLAKem), byly zahájeny v roce 1940 v Dělostřelecké továrně č.92 pod vedením hlavního konstruktéra V.G.Grabina. Nutno podotknout, že vývoj byl veden z vlastní iniciativy vedení továrny a nejvyšší armádní vedení o něm nemělo ani potuchy. Po konstrukční stránce byl kanón úspěšnou kombinací lafety z 57 mm kanónu ZiS-2 s hlavní ráže 76,2 mm s dvoukomorovou úsťovou brzdou pocházející z polního divizního kanónu F-22USV. V rámci zjednodušení výroby bylo mnoho dílů navrženo jako hotové odlitky, výlisky nebo svařence, aby se co nejvíc snížilo potřebné obrábění. Výsledkem bylo, že výrobní čas, potřebný na jeden kanón F-22USV, postačoval na výrobu tří kanónů ZiS-3. Navíc cena jednoho ZiS-3 byla dvoutřetinová ve srovnání s F-22USV. Po napadení SSSR Německem v roce 1941, kdy se po katastrofálních porážkách začalo nedostávat nejen děl střední ráže, byla z nejvyšších míst objednána hromadná výroba zbraní F-22USV, nicméně vedení Dělostřelecké továrny č.92 se podařilo prosadit zavedení výroby ZiS-3. Mělo to ovšem drobný problém - zbraň nebyla připuštěna k vojskovým zkouškám a její zavádění do výzbroje bylo podmíněno osobní zodpovědností V.G.Grabina. Teprve vynikající bojové výsledky přesvědčily nejvyšší vedení Rudé armády k předvedení zbraně samotnému J.Stalinovi. Pětidenní oficiální státní zkoušky byly uskutečněny v únoru 1942 - úspěšně, zbraň byla posléze oficiálně zavedena do výzbroje Rudé armády jako "76-мм дивизионная пушка образца 1942 года (ЗиС-3)". Následovaly další dílčí konstrukční úpravy pro uskutečnění opravdu masové výroby - byla zřízena průběžná montážní linka, která dovolovala širší využití méně kvalifikované pracovní síly bez podstatné ztráty kvality. Do konce druhé světové války tak bylo vyrobeno přes 103 000 kusů těchto děl. Kanón byl u sovětských vojáků značně oblíben, byl velmi výkonný, pohyblivý, odolný a díky malé hmotnosti, spolu se zaměřovačem pro přímou střelbu a vhodnou municí se osvědčil i v protitankovém boji, kde vystačil s přehledem na všechny německé lehké i střední tanky. Po válce byl nahrazen 85 mm kanónem D-44, nicméně do dnešní doby je mnoho kanónu v aktivní službě zejména v zemích třetího světa při různých pohraničních konfliktech. Od roku 1943 se kanón dostal do výzbroje československých jednotek v SSSR, přičemž poprvé byla použita v bitvě o Kyjev. Koncem války 1.československý armádní sbor disponoval 108 kusy. Umístěním na pásový podvozek vznikl také víceméně improvizovaný samohybný kanón SU-76. Po válce se kanón vyráběl i v Československu a byl zaveden do výzbroje budované poválečné armády, přestože již koncem čtyřicátých let měla Škodovka vyzkoušen vlastní protitankový kanón stejné ráže (A19) a s daleko vyšším výkonem. Základní takticko technické údaje:
otografie byly pořízeny digitálním fotoaparátem Fujifilm Finepix S 9500 v rozlišení 2592x1944 pro použití na těchto stránkách byly komprimovány na rozlišení 600x450 na požádání lze zaslat fotografie v plné kvalitě Doporučené prameny: |
